Konečně je slunečný den. Myslel jsem si. Několik 

týdnů za sebou v jednom kuse pršelo a nechtělo 

přestat. Mračna se pozvolna rozestoupila. Mezi 

jednotlivými oblaky se objevili ostré sluneční paprsky. 

Bylo jarní zářivé ráno, půl sedmé a já jsem se vydal ven. 

Potuloval jsem se tři kilometry od vesnice, kde byla 

kopcovitá krajina porostlá hebkou zelenou trávou. Lehl 

jsem si na jeden z těch kopečků, které vyplňovali celou 

tamní krajinu. Rozepjal ruce i nohy, čímž jsem se 

dotýkal jemné trávy. Najednou, z ničeho nic, jsem se 

trochu posunul směrem dolů. Já se přitom, ale vůbec 

nehýbal. Polekal jsem se a chtěl se prudce zvednout. 

Otočit se a podívat se co se to podemnou děje. Nebo 

prostě jenom utéct někam pryč do bezpečí. To jsem ale 

neměl dělat. Zemina podemnou, se tím pádem 

naprosto utrhla a já jsem sjel úplně dolů. Až na kraj 

kopce. Hlína mne zavalila až po ramena. Protože jsem 

při pádu nadzvedl ruce, mohl jsem je použít. Rychle 

jsem ze sebe hlínu odhrabal. Uvolnil jsem nejprve svůj 

trup a pak i nohy. Byl jsem sice celý ulepený od mokré 

hlíny, ale to nebylo to, co mne v tu chvíli zajímalo. 

Namísto vrcholku zeleného kopečku, se rýsovala 

ohromná zažloutlá lebka. Hned na první pohled bylo 

možné rozpoznat lebku draka. Ale jaký drak to byl jsem 

z lebky nepoznal. Vydrápal jsem se tedy zpět na 

kopeček. Zemina podenou sice ujížděla, ale i tak jsem 

se dostal až nahorů, ke svému nálezu. Zachytil jsem se 

obouma rukama lebky, abych opět nesjel dolů. Na jejím 

spodku, přesně řečeno u krku, byly zbytky tlustého a 

styřelého řemenu. Na jeho konci byla středně velká 

kulička. Vypadala jakoby byla vyrobená, ze skla. Ale 

musel to být jiný materiál, protože vydržela pád z výšky. 

Hned mě napadlo, že ji chci. Pravou rukou jsem ji 

uchopil a utrhnul z řemenu, ke kterému byla pouze 

přišitá. Najednou, když jsem ji držel v ruce, se v ní 

začalo něco odehrávat. Viděl jsem v ní pohybující se 

mraky a blesky. Začínala mne pálit a brnět ruka 

zároveň. Z kuličky mnou právě procházela nějáká 

energie. Zkusil jsem ji dát do kapsy, jestli to brnění 

přejde. A přešlo. Pustil jsem se lebky. Sjel dolů po 

zadku. A vydal se s parádním úlovkem domů, se 

převléct. Už v tu chvíli jsem se rozhodl, že kuličku 

prodám za tu nejlepší cenu, ve starožitnictví v Orosu.

Asi hodinu poté, co jsem se převlékl a sbalil si 

nejnutnější věci do svého vaku, jsem se vydal na cestu. 

Oros se nacházel jenom pět hodin svižné chůze od mojí 

vesnice. Krajina před tímto městem byla z mé strany, 

čili ze západu, naprosto plochá. Zato Oros se nacházel 

na zvrásněném kopci. Jak už to ostatně u starobylích 

měst bývá. Na východní straně města se nacházel 

hřbitov. Tuto část města oddělovala, od okolního jezera 

Ur, skála. Jezero Ur bylo obrovské a velmi dlouhé 

jezero. Bylo tak velké, že se na něm tvořili malé vlnky, 

které neustále narážely na jeho pobřeží. Na protější 

straně jezera se nacházela trpasličí osada Durum 

Tharn. Přirozený to konkurent Orosu, lidského města. 

Oros byl vznešeným městem postaveným z šedého 

kamene a různých druhů mramoru. Střechy 

několikapatrových domů byly z pálených tašek barvy 

od oranžové až po tmavě rudou. Všechna okna mněla 

okenice i skla. Město také tvořilo hned několik náměstí 

a nespočet chrámů různých božstev, jejichž věže se 

skvěly do výše. 

Po pěti hodinách jsem tedy přišel k bráně, která se 

nacházela na úpatí kopce, na němž byl postaven celý

Oros. Bránou procházela cesta až do města. Byla 

masivní. Postavená z kamene a tvořili ji čtyři oblouky na 

půdorysu čtverce. Nebyla v ní žádná vrata, nebo mříže. 

Zato stráže tam stály celý den i noc. Od rána, až do 

noci. Popošel jsem tedy k jednomu vojákovi a podal mu 

dokument o mém původu, na němž byla velká, tmavě

rudá, pečeť. Voják si ji vzal, zběžně prohlédl a podal mi 

ji zpátky se slovy: „Můžete jít.“ Když jsem si dokument 

přebíral, zeptal jsem se: „A kde tady v Orosu najdu 

starožitnictví.“ „Ve Větrné ulici, starožitnictví U 

Chmelaře. “ Odpověděl strážný. 

Větrnou ulici jsem našel docela rychle, protože vedla do 

kopce, hned na první náměstí. Vstoupil jsem tedy do 

starožitnictví, které bylo označeno velkým vývěsním 

štítem. V tomto malém obchůdku přecpaném starými 

cetkami a haraburdím, se hned naproti vstupním dveřím 

nacházel prodejní pult o který se zezadu opírali dva 

lidé. Byli to Chmelař a jeho žena. Chmelař byl malý

pupkatý muž s oholenými vousy. Jeho vnadná žena 

byla vyší něž on a také o více jak deset let mladší. Byla 

blond a nosila zlaté brýle. Jak jsem se později 

dozvěděl, byla dříve právničkou, ale protože byla líná a 

nesnášela papírování, tak se raději živila prodejem 

starožitných cetek, spolu s věčně opilím Chmelařem. 

Ostatně i teď do sebe Chmelař klopil pohár s vínem. 

Když mě uviděl, odložil víno a řekl: „Dobrý den, co si 

přejete.“ Na to jsem se začal hrabat ve svém vaku. 

Téměř ihned jsem tam našel svou kuličku, kterou jsem 

zabalil do svého šedého šátku. Postoupil jsem se 

šátkem v pravé ruce k pultu. „Chci prodat tohle,“ řekl 

jsem a pozvedl ruku s šátkem. „Tak ukaž co tam máš, “ 

odpověděl Chmelař. Dal jsem tedy šátek i s obsahem 

na prodejní pult a rozbalil jej. Na pultu se tak objevila 

ona magická kulička. Stále se v ní pohybovala oblak a 

blesky. Chmelař i Chmelařová na kuličku chvíli civěli. 

Potom se na mě Chmelař podíval a zprudka řekl: „Kdes 

to ukrad.“A velmi rychle udělal, pravou rukou s 

napřaženým ukazováčkem, magický symbol. Ten na 

chvíli prozářil celé starožitnictví. Nejprve jsem myslel, že 

mne proklel. Ale po chvíli, co jsem se vzpamatoval, 

jsem rychle zablil kuličku a dal ji zpět do vaku. Když už

jsem stál u vstupních dveří, abych odešel rychle pryč, 

najednou se dveře rozrazily. Za nimi se objevily stráže. 

Jejich velitel, který šel jako první, se na mne přísně

podíval a zeptal se Chmelaře, „To ty Petře, jsi vyvolal 

znamení. “Chmelař odpověděl: „Ano já, ten kluk má u 

sebe upíří amulet.“ „Je to zloděj, nebo hůř, jejich 

přisluhovač.“ „Dej sem ten amulet“, přikázal mi velitel. 

Vytáhl jsem tedy šátek s kuličkou. Vyndal ji, ze šátku, 

rychle strčil do úst a polkl. V tu chvíli mě nenapadlo nic 

lepšího. Byla moje a chtěl jsem za ni odměnu. To 

velitele rozčílilo popadl mne za límec a spolu s 

ostatními vojáky mě odvlekli, až do nedaleké soudní 

síně, která se nacházela na nejbližším náměstí. Tam 

jsem soudci vysvětlil, jak jsem ten amulet našel. A 

soudce na základě toho rozhodl, že mne uvězní ve věži, 

v chrámu Mágů.

Za úsvitu se rýsovala černá silueta Bordurského lesa. 

Lesa velmi starobilého a hustého. Plného skřetů a 

všelijaké havěti. Za svitu ranního slunce se z této černé 

siluety vyloupla druhá, také černá pohybující se silueta. 

Silueta jezdce v plášti na koni. Jezdec jel poklidným až

pomalým krokem, naprosto vyrovnaně, po kamenité 

horské cestě. Krajina se cestou měnila. Nebe začala 

rámovat pohoří. Mohutná pohoří Tharn se vzpínala k 

nebi a částečně tak zakrývala vycházející slunce. O dvě

hodiny později jezdec dorazil k trpasličí bráně. Ke bráně

trpasličí osady Durum Tharnu. Před branou byl 

mohutný padací most. Takový jaký byli schopni vyrobit 

pouze trpaslíci. Nebyl ale spuštěný. Celá brána mněla 

tvar otevřených ogřích úst, ze kterých trčely dlouhé 

tesáky a na cimbuří nad branou stály trpasličí stráže. 

Oba dva strážní třímali mohutné sekery. Jezdec se 

zastavil před ohromnou propastí, která byla před 

branou. Náhle se vzepjal ve třmenech a zvolal: 

„Otevřete bránu!“ „Jsem Lord Scythe!“ A zvolna vzepjal 

paži, kterou držel pergamenovou listinu s magickou 

runovou pečetí. Pečeť i přesto, že byl slunečný den, 

silně zářila. Její modrý svit zalil tváře stráží nad branou. 

Na jejich tvářích bylo vidět údiv a bázeň zároveň. „Zase 

další upíří špicl,“ procedil mezi zuby ten první. „Spustit 

padací most!“ „Otevřít bránu!“ Zařval druhý na ostatní 

trpaslíky. Most se spustil a upír vjel pomalu do útrob 

Durum Tharnu. 

Durum Tharn byl, tak jako všechny trpasličí osady, 

vlastně jeden velký důl. Také to bylo malé skalní město. 

Každý trpasličí dům byl vyhlouben v pískovcové skále. 

Pouze z venku byla okna a dveře. Zevnitř byla obydlí 

propojena tajnými tunely, pro případ velkého 

nebezpečí. Třeba války. Trpaslíci se tak mohli 

nepozorovaně navštěvovat a pomáhat si. Uprostřed 

pevnosti bývala dříve volná plocha. Tu ale trpaslíci 

částečně zaplnili hradem, ve kterém sídlil správce. Hrad 

byl vystaven z ohromných žulových kvádrů, které sem 

na saních natahali ogří otroci. Na zbytku nádvoří se 

pravidelně konaly trhy. Někteří trhovci zde dokonce 

prodávali každý den v roce. Osada byla poměrně

bohatá. Všechna průčelí obydlí i samotný hrad byli 

ozdobeny bronzovými ornamenty. 

Jakmile Lord Scythe prošel branou, obklopili jej trpasličí 

stráže ze všech stran. Náhle někdo mocně zatroubil na 

roh. Zvuk se z rohu šířil napříč celou osadou, všemi 

směry a v mnoha ozvěnách se vracel zase zpátky. 

„Uděláš nějakou levárnu a rozsekáme tě,“ řekl někdo za 

Lordovými zády. Scythe jemně pobídl koně k jízdě a ten 

se krokem rozjel kupředu. Stráže se velmi neochotně a 

pomalu rozestoupily. Bylo vidět jak je celé nádvoří 

prázdné. Nikde ani živáčka. Pro upíra na tom, ale 

nebylo nic divného. Věděl, že trpasličí ženy, děti i starci, 

se podle svého obyčeje tak zachovají. Že zalezou do 

svých nor, když přijde nebezpečí. Asi deset trpaslíků

dovedlo jezdce k hradu. Ten z koně zeskočil a vydal se 

po mohutných schodech ke dveřím nadlidské velikosti. 

Než k nim došel, stráže mu je otevřeli a on vstoupil 

dovnitř. Uvnitř to bylo cítit zatuchlinou a pivem. Všude 

na stěnách vysely kůže z různých druhů tvorů. Podlaha 

byla z černého mramoru s bílími žilkami, po které ladně

klouzal Scytheův černý plášť s krvavě rudou podšívkou, 

jak ostatně nařizovala poslední upýří móda. Obrovské 

sloupoví, zde vytvářelo prostor velké síně, která mněla 

na výšku několik pater průměrného lidského obydlí. Na 

protějším konci bylo pódium s malou lavicí uprostřed, 

na které dřímal samotný správce Aldin Udatný, 

obklopen svými nejlepšími válečníky. Scythe se vydal 

přímo k němu a ignoroval přitom nadávky od tamních 

stráží. Přišel až ke správci a řekl, „Jsem Lord Scythe a 

potřebuji tvé služby správce.“ A vytáhl přitom 

pergamen s magickou pečetí. „To je, to je pečeť našeho 

krále,“ Řekl koktavě Aldin. A hladil si přitom svůj 

prošedivělý plnovous. „A jaké služby můžeš ty, mocný

upíří Lord, od nás vlastně potřebovat,“ zeptal se 

trpaslík. „Prý tady máte magickou líheň, kterou 

používáte pro urychlení dospívání Gryfů,“ odpověděl 

upír. „Hmmm, ano to máme. To je pravda,“ řekl Aldin a 

zavrtěl se, na své lavičce. „Výborně, pak ji chci použít,

“ řekl Lord a pousmál se. „Ty, ty chceš, tady provádět 

nějaké svoje magické rituály,“ zakoktal se znovu Aldin. 

„Ano chci a vy mi je pomůžete vykonat,“ dodal 

This book is hosted on another platform. Read the official version and support the author's work.

rozhodně Scythe. V okolí to silne zamručelo. Očividně

to trpaslíky, kteří byli v síni, pobouřilo. Aldin Udatný

znovu pohlédl na magickou pečeť, která stále zářila na 

rozvinuém pergamenu. „Dobrá, když si to přeje náš

král,“ řekl nepříliš nadšeně Aldin a dodal. „Jmenuji se 

Aldin Udatný a jsem správce Durum Tharnu.“ „Pověřuji 

tímto své dva nejvěrnější válečníky Buldina a Baldina, 

aby ti pomohli dosáhnout, zde u nás, tvého cíle.“ A po 

chvíli ještě dodal: „Řekni co od nás potřebuješ a my to 

vyplníme. “ „Nejprve potřebuji regenerovat.“ „Dnes 

jsem totiž projel bordurským lesem úplně sám.

“ Odpověděl upír. Mezi trpaslíky toto tvrzení opět 

vzbudilo údiv. „Následuj nás,“ řekl Buldin a prošel 

kolem Lorda, jako by si jej ani nevšiml. Hned za ním šel 

Baldin. Vypadá to, že to klaplo. Pomyslel si Scythe a 

znovu se pousmál. Sruloval pergamen, otočil se na 

patě takovou rychlostí, že za ním zavlál jeho vlastní 

plášť a vydal se ven ze síně za oběma trpaslíky.

V noci téhož dne hodinu před půlnocí se začaly ozývat 

dunivé údery zpoza vstupních dveřích vedoucích do 

obydlí, ve kterém regeneroval Lord Scythe. Stál u zdi v 

koutě a hybernoval. Vedle na stole ležela prázdná 

ampule s lidskou krví. Pomalu otevřel oči a chladným 

hlasem řekl. Vstupte. Slyšel jak se někdo nervózně

snaží zasunout klíč do zámku hlavních dveří. Moc mu to 

nešlo a tak Scythe slyšel skřípání, kovu o kov, jak se 

dotyčný snažil trefit do klíčové dírky. Ale nakonec přeci 

jenom byl klíč vsunut do otvoru. Ozvalo se cvaknutí a 

dveře se otevřely. Dovnitř vyrazili dva trpaslíci. Lorde 

Scythe. Oslovil ho jeden z nich. „Už je čas jít, jak jsi 

nám řekl.“ Upír pomalu otevřel oči. „Je vše připraveno,“ 

zeptal se. „Ano,“ odpověděl jednoznačně druhý

trpaslík. Nato se Lord protáhl, až v něm zarupaly 

všechny kosti. Popošel ke stolu, který byl uprostřed 

místnosti. Vzal ampuli a zastrčil si ji do černého opasku, 

který se velmi zjemna rýsoval na jeho sametově černé 

košili. Na jedné ze čtyř židlí, která mu byla nejblíž, ležel 

přehozený jeho plášť s kapucí. Oblékl si jej. „Tak,“ řekl. 

„Můžeme jít na ten rituál.“ A usmál se až mu byly vidět 

jeho velké špičáky.

Všichni tři stoupají po točitých kamenných schodech, 

zručně vytesaných v žulové skále. Na schodišti bylo 

cítit čerstvý noční vzduch. Pochodně díky němu divoce 

plápolaly. Když vyšli konečně nahoru, posvítil jim měsíc 

na jejich tváře. Před nimi se rýsovalo obrovské kovové 

vejce. Vejce vysoké jako člověk. Stálo na kameném 

podstavci, ve kterém byli vyhloubeny tři otvory. O 

podstavec se opíral starý plešatý trpaslík s bílím 

plnovousem. Celý tento magický stroj byl zastrešený. 

Všude se povalovala stébla sena z nedalekých 

gryfonních stájí. Zde nahoře foukal studený vítr. Scythe 

si nasadil kapuci a řekl směrem ke starému trpaslíkovi. 

„Vše je prý už připraveno.“ „Už se nemůžu dočkat 

svého nového gryfa.“

Otočil jsem se na posteli a nechal jsem své nohy volně

vyklouznout z pod přikrývky. Tím pádem jsem se dotkl 

podlahy. Zarazilo mne jak byla studená. Pomyslel jsem 

si, že už se opravdu začíná ochlazovat. Brzy začne 

mrznout. Možná, že v Severní zemi, bude brzy padat 

sníh. A do takové zimy se mám vydat. Své nohy jsem 

zatím, nechal na zemi, moc dlouho. Takže byly 

nepříjemně studené. Rychle jsem je strčil, do vysokých 

bot, z tuhé černé kůže, které byly těsně u mého lože. 

Po jejich obutí jsem se šel podívat k oknu. To tvořilo 

celou stěnu mého pokoje. Sahalo od jedné zdi ke druhé 

, od podlahy ke stropu. Rám byl z ryzího stříbra a celé 

bylo poskládáno z velkých skleněných tabulí spojených 

kovovými pásky. Jeho stříbrné okraje byly vsazeny, do 

ostře zalomených kamenných oblouků, které byly 

zdobeny ornamenty z dlouhých vzájemně propletených 

monster. Přišel jsem k němu a stál jsem od něj jen malý

kousek, asi na jednu délku mé boty. Ve skle byly na tuto 

vzdálenost vidět malé bublinky. Vznikly v něm, když

skláři zpracovávali rozžhavené sklo do tvaru těchto 

tabulí. Při rozválení, se do skla dostala trošička 

vzduchu. A tato trošička, teď byla navěky uzavřena, v 

tomto průhledném vězení. Mé pocity mi říkaly, že jsem 

jako ten vzduch uvězněný ve skle. Zachvěl jsem se a 

rychle odstoupil od okna. Prohrábnul jsem si vlasy a 

začal se raději soustředit na krajinu za sklem. Má 

intuice mne k ní přitahovala. Ostré kopce a město v 

mdlých barvách. Vše v barvě šedi. Dnes je opravdu 

nedostatek slunce, pomyslel jsem si. A to jen díky těm 

temným mračnům. Najednou, právě v tu chvíli skrze 

mraky prolétl velmi zvláštní tvor. Tvor, který ze sebe 

vydal ohromný skřek a ten se rozléhal, odrážel i násobil 

po celé krajině, kterou jsem mohl vidět. Všichni ptáci 

urychleně prchali z města. Cítili, že přichází dravec. Ale 

nebyl to jen dravec, bylo to i monstrum. Stejné 

monstrum, jako ta vyobrazená na kamenných 

obloucích okna u kterého jsem zrovna stál. Byl to černý

gryf. Všechno ztichlo. Ostře mířil k zemi, téměř kolmo, 

do centra města. Na těle této skvostné příšery byl 

temný stín ve tvaru lidské postavy. Stín byl tak temný, 

že bytost v něm, musela být oblečena v černém plášti. 

Tvor náhle roztáhl svá křídla. Změnil tak dráhu letu. A 

zmizel mezi domy.

Najednou jsem uslyšel kroky a jejich ozvěny, odrážející 

se po točitém schodišti za deveřmi, oddělující 

schodiště od místnosti, ve které jsem byl. Otočil jsem 

se k oknu zády a šel jsem rychle ke dveřím. Srdce mi 

prudce bušilo. Kdo to je. Myslel jsem si. A co po mně

bude chtít. Slyšel jsem jak šustí plášť strážného, který

stál za dveřmi a hlídal mne, abych nemohl uniknout. 

Kroky se přibližovaly. Jejich rytmus naznačoval, že jsou 

ženské. Ta žena už musela být velice blízko, protože 

voják najednou vyhrkl Zdravím krásná Alíyo. Dveře se 

poměrně rychle otevřely a za nimi opravdu stála kněžka 

Alíya a strážný. Kněžka byla docela mladá, 

pětadvacetiletá, štíhlá a i vysoká. Byla nádherná, ale 

mněla jednu zvláštnost, které si každý na první pohled 

musel všimnout. Její lebka byla neobyčejně dlouhá. To 

proto, že jí ji od narození stahovaly obvazy, aby dosáhly 

zvláštního tvaru. Také neměla vlasy, ani obočí. V ruce 

držela pohár. Podal mi jej. Byl téměř plný jakési černé 

tekutiny. Řekla Napij se. Nevěděl jsem co to je. Jestli 

mne chtějí otrávit za mou drzost, že jsem ten amulet 

spolknul, nebo co vlastně. Napij se a budeš svobodný. 

Nic se ti nestane, když poslechneš. Pouze ten amulet 

vykašleš. A tak jsem poslechl. Nejprve jsem si trochu 

usrknul, abych ten nápoj ochutnal. Byl vskutku 

nechutný. “Brrr,” řekl jsem. Na to Alíya začala poulit oči. 

Myslel jsem, že je to protože jsem se málo napil 

lektvaru. Ale na pytí už bylo pozdě. Najednou jsem 

slyšel, jak se ohromné okno, na druhém konci 

místnosti, rozletělo na tisíce kousíčků. To už kněžka 

křičela hrůzou. Ještě, že jsem stál k oknu zády, jinak 

bych mněl oči plné střepů. Rychle jsem se otočil. To co 

jsem v tu chvíli viděl, už nikdy nezapomenu. Byl to 

hrůzy plný výjev. Najednou byla s námi v pokoji 

ohromná černá nestvůra, která zde naplno roztáhla svá 

křídla, aby vypadala ještě větší. Na ní seděl upír, který

se hladně usmíval, až mu byli vidět jeho velké špičáky. 

Scythe najednou vzepjal levou paži a vyslal proti nám 

desítky modrých blesků. Já jsem jim uskočil. Alíya 

udělala protikouzlo, kterým byl magický štít. Ten ji na 

chvíli ochránil. Když to upír viděl, vzal pravou rukou 

laso a švihnul s ním směrem ke mně. Svázal mi tak 

nohy, během pár sekund. Na to Scythe prudce levou 

rukou přitáhl k sobě otěže. Černý Gryf se vzepjal a 

odletěl i se mnou pryč z věže Mágů. 

Letěli jsme přímo na Orosský hřbitov. Po celou cestu 

jsem řval hrůzou. A visel jsem hlavou dolů. Když jsme 

přistáli, zeskočil Scythe ze svého gryfa a uchopil mne 

za límec. Táhl mě po hřbitovní cestě k pohřebnímu 

chrámu. Neměl jsem už sílu mu vzdorovat. Celý tento 

hrůzný výjev viděl s trážce hřbitova spolu s hrobníky. 

Strážce udělal ve vzduchu stejný magický symbol, jako 

Chmelař, ze starožitnictví. Na to vyslal upír blesky a 

spálil je ve vteřině všechny na prach. Nezbylo po nich 

nic. Scythe rozrazil mohutné chrámové dveře. Dostali 

jsme se tak dovnitř chrámu. Protáhl mne kolem 

obrovského obrazu, na němž byla vyobrazená velká 

chodba se spoustou dveří. Nebyla na něm vyobrazena 

žádná postava. A táhl mne dál až ke sloupoví, pod nímž

byly dvě hrobky. Vyhodil mě do vzduchu a seslal 

kouzlo, takže mne přilelpil jakýmsi lepivým slyzem, k 

jednomu sloupu. Nemohl jsem se ani pohnout. Pak 

luskl a z obou dvou hrobek odletěly poklopy. Obě dvě

mrtvé šlechtičny se začaly pomalu, ale jistě probírat k 

životu. “Rozpářu tě jako psa, ty vidláku,” řekl mi 

Scythe. “A vezmu si tak můj talisman, který jsem vyrobil 

před dvěma tisíci let, zpět.“ Na to jsem akorát začal 

vykašlávat jakýsi hlen. Scythe vytáhl svůj meč z pochvy. 

V tom jsem uviděl, na obraze za ním, jak se pohybují 

dvě postavy. V předu po chodbě utíkal jako první muž, 

s rotační kuší. Za ním běžela žena s hlavou, jakou jsem 

viděl pouze u kněžky Áliyi. Je to asi nějáký magický

obraz napadlo mne. “Kam to tak blbě civíš,” vykřikl na 

mě upír. Najednou zprudka otočil za sebe hlavu. To už

bylo ale pozdě. Muž s kuší vystřelil. Šíp vylétl a hned za 

plátnem se postupně, tak jak letěl, začínal zhmotňovat. 

Jakmile se zhmotnil úplně, už nemohlo nic zabránit 

neblahé osudu upíra. Projektil se mu trefil přiímo do 

srdce. V tu ránu byl okamžitě mrtví. A rozpadl se v 

prach. Lovec upírů a kněžka vyskočili rychle z obrazu. 

Já jsem se hrozně rozkašlal. Úplně jsem se dusil. 

Nemohl jsem dýchat a najednou ze mne vyšla kulička, 

onen talisman. Alíya jej chytila do ruky a zrušila tak 

všechna Scytheova kouzla. Šlechtičny opět usnuly 

věčným spánkem a i mne osvobodila. 

Najednou, když vše utichlo, bylo z venku slyšet řinčení 

mnoha zbraní. Rychle jsme, všichni tři, vyběhli ven. Byla 

to epická podívaná. Na hřbitově právě probíhala bitva 

mezi lidmi z Orosu a trpaslíky z Durum Tharnu. Mezi tím 

co se ná podařilo zbavit lorda Scythea, se trpaslíci 

vylodili u hřbitovní skály. Pro trpaslíky nebylo žádným 

problémem překonat skálu. A tak zde, uprostřed bitvy, 

před námi stál samotný Aldin Udatný. Alíya na něj 

zakřičela, “Scythe je mrtví vzdejte se.“Na to se Aldin 

zasmál a řekl, “Nevadí, dobijeme Oros i tak. Budeš nás 

ještě prosit o milost kněžko.“ Alíya pozvedla levou paži, 

ve které držela upíří talisman a z pravé vyslala ohromný

blesk. Blesk se strefil přesně do Aldina Udatného a 

ustřelil mu hlavu. Trpaslíci byli ohromeni. Kněžka na ne 

křikla, “Všichni se vzdejte, nebo vás spálím na prach.

“ Na to nastal v trpasličím vojsku zmatek. Všichni 

trpaslíci se naráz snažili slézt skálu. Pár jich přitom 

spadlo dolů. Nakonec se ale téměř všichni nalodili a 

odpluli zpět do Durum Tharnu. 

Alíya mne zničeno nic políbila na tvář a smyslně

pohladila na hrudi. Vše nakonec dobře dopadlo a já 

jsem získal svoji odměnu za talisman. Stal jsem se 

plnoprávným občanem Orosu.